neděle 22. října 2017

* Kluk a housenka

To šel jednou jeden kluk k babičce. Šel a šel, až najednou uviděl na zemi ležet housenku.
Zastavil se a kouká na ní. Klacíkem do ní trochu šťouchl, ale jen malinko, aby ji neporanil.
Housenka se stočila do klubíčka a začala naříkat „Uíí. Co do mě šťoucháš? Já do tebe taky nehýpu, tak proč to děláš?“
„Promiňte!“, hned se ten kluk omluvil a trochu se zastyděl. „Já jen zkoušel, jestli jste naživu.“
„To proto, že jsem taková šedá a chlupatá, že jo? Vidíš, jak se tu sotva vleču a hned si pomyslíš, ta je určitě tuhá. Kdybych byla krásně zbarvená do oranžova a fialova, to by jsi do mě určitě nešťouch.“
„Ale šťouch“ řekne popravdě kluk a dívá se, jak se housenka pomalu rozbaluje z klubíčka.
„Nešťouch.“ Trvala si na svém housenka.
„Šťouch, nešťouch. To jsou mi hádky takhle v neděli. To nemá cenu, se takhle pořád handrkovat.“ Měl už kluk hádek dost.
„Kampak jdete? Tady nemůžete lézt, tady je silnice, projede auto a bude z vás placka“ Začal se kluk o housenku strachovat.
„Tak ať je ze mě třeba bramborák, já si budu chodit kudy chci.“ Trvala si na svém housenka a začala pomálu odlézat.
„Tak já vás alespoň přenesu na druhou stranu“, nabídnul se kluk a hned vzal housenku mezi svůj buclatý prsteníček a o trochu buclatější palec.
„Co to děláš? Hned mě polož. Budu křičet! Uááá, pomoc! Únos!“
Kluk se nejprve trošku leknu. Rychle housenku přenesl na protější stranu a položil do trávy.
„Promiňte, já vám chtěl jenom pomoct, to není hezké na někoho křičet, když vám chce pomáhat.“
Housenka se kroutila v trávě, ze strany na stranu a lamentovala „Kdo se tě o co prosil, kluku? Já bych sem došla sama. Nikoho nezajímám. Tak proč mi pomáháš?“
„Má se pomáhat slabším, to já vím už dlouho. A vy jste taková malinká.“ Snažil se své chování kluk objasnit.
„No, jaká jsem? Malá, tlustá, chlupatá. To už známe. To já dobře vím. To mi nemusíš říkat“
„Taková malinká a krásná“
„Nejsem krásná. Lžeš. Snažíš se mě chlácholit, to já dobře znám, takové řeči. Budeš se tu se mnou vybavovat a až tě omrzím, zašlápneš mě.“ Řekla ta housenka, ale trochu se jí líbilo, že jí kluk řekl, že je hezká.
„A už jsme zase u toho. Šťouch nebo zašlápl, já vím nejlíp, co bych udělal. Vy jste mi ale divná housenka.“
„No a už je to tady, nejdřív mi říkáš, že jsem krásná a teď zase divná. To jsem čekala, to já vím, že bych se nemohla nikomu líbit.“
„Hezká jste, ale divná taky.“ Trval si na svém kluk.
„Víš co kluku, už raději běž“, řekla ta housenka, ale nikam se neplazila, čekala, co na to kluk řekne.
„Kam bych chodil? Mně se s vámi hezky povídá. Já si vás dám do krabičky a vezmu s sebou k babičce. Tam si to budeme moci všechno dopovědět.“
„Co bys mě strkal do nějaké škatule, jsem snad nějaký mýdlo?“ Spustila na kluka housenka zostra. „Jak na mě sáhneš, tak tě kousnu. Uááá.“ Křičela zase housenka.
„Nekřičte, to byl jen takový nápad. Tak já vás do žádné krabičky strkat nebudu.“ Hned si to v tom křiku kluk zase rozmyslel.
„To bych si prosila, že nebudeš, kdo to kdy viděl, někoho potkat a hned si ho chtít strčit do škatule“, nadávala ještě chvíli housenka.
„Znala jsem jednoho pánka s cylindrem a navoskovaným knírem a ten chodil po louce, zavíral brouky do krabičky a doma si je špendlil do obrázků. Nechceš si mě taky náhodou připíchnout na zeď?“
„Nechci, na mou duši.“
„Jen aby.“
„Já bych si vás dal doma do velké krabice od bot, udělal bych vám peřinku z lopuchu a polštář z pampelišky.“ Řekl kluk po pravdě.
Housenka napřed chtěla něco říct, ale pak byla potichu, protože ji ještě nikdy nikdo nechtěl udělat pelíšek.
Pak ale přeci jen promluvila.
„A co bych tam u vás dělala?“ Zeptala se housenka.
„Já bych vás nosil do školy a učil vás číst a počítat“, zasnil se kluk.
„Počítat já náhodou umím. Dvanáct nohou a dvanáct nohou je dohromady 120 kroků od téhle pampelišky k tamté kopřivě.“ Snažila se housenka na kluka udělat dojem.
Kluk nevěděl, zda říká housenka pravdu, protože zatím uměl počítat jen do dvaceti.
„Já už budu muset jít, babička na mě čeká s večeří“ řekl kluk smutně.
„Tak už běž, když musíš“ řekla housenka a otočila se ke klukovi zády.
Kluk chvilku stál, díval se na housenku a pak vytáhl z kapsy krabičku od sirek.
Zvednul housenku ze země a strčil ji do krabičky. Housenka nekřičela, jen na něj jednou mrkla a řekla.
„Nezapomeň na ten lopuch a pampelišku!“

Žádné komentáře:

Okomentovat