středa 17. srpna 2016

* Dárek

Tatínek je vášnivý houbař, alespoň maminka to o něm takhle říká. 
Já nevím, jestli je vášnivý, ale houby sbírá opravdu rád.
Když jdeme na houby, bývá náš táta veselý. Jindy se moc neusměje, ale v lese, tam je rád. To je hned všude první, pospíchá, popohání nás, ať se rychle obouváme a ať nezapomeneme vzít košík.
V lese pak pečlivě kouká všude kolem, odhrnuje lístečky, které jsou mu podezřelé, zda se pod nimi neschovává nějaká dobrá houba. Táta všechny houby pozná celým jménem a když nějakou najdu, hned mi poví, „No vidíš to, Pepíku, jaké máš dobré oči, to je pravák jak hrom“ A já jsem pak celý pyšný, jakou jsem našel velkou houbu. Jenže mi hrdé právo, chlubit se největším úlovkem, většinou moc dlouho nevydrží. Za chvilku je většinou slyšet táta, jak mi říká „Nó, ale na tuhle ta tvoje nemá!“ A hned souká do košíku toho hnědo žlutého obra. Maminka většinou tiše hledá opodál, šťastná, že je tatínek tak vesel a houbu za houbičkou, skládá do košíčku to tátovo štěstí.
Tatínek občas maminku plácne a poví jí, že nám jistě připraví výborné řízky. A maminka se červená a říká, „Že se nestydíš před tím dítětem“. A já vím, že se tatínek nestydí, protože je veselý jako blecha.
Jednou, když jsme byli takhle v lese, volá na nás táta, no úplně stejně, jako když já volám na lesy.
„Honem rychle, pojďte sem! To jste ještě neviděli!“
Tak tam s maminkou honem rychle jdeme a vopravdu, to jsme ještě neviděli. U kmene stromu v dolíku ležela růžová krabice zabalená tmavě červenou mašlí. Tatínek i maminka se rozhlíží na všechny strany, jestli není někde majitel krabice. Nikde nikdo. Táta tedy zahaleká „Haló, je tu někdo? Neztratil někdo růžovou krabici?“ Nikdo se neozývá a tak táta praví.“Nikde nikdo, vezmeme ji k nám. Třeba tam bude adresa, nebo něco.“
Opatrně krabici zvedne a zavelí k odchodu. Cestou si pak povídáme, co tam asi bude. Já jsem pravil, že by tam mohly být zákusky, že je rád. Ale táta mne hned okřikl, že zákusky to nebudou, že je ta krabice něják moc lehká. Maminka zase praví, že je to třeba nějaký dárek pro nějakou slečnu a že by tam mohl být třeba prstýnek. Na to ji tatínek hned oponuje, „Prstýnek se, prosím tě, nedává do takové velké krabice! To dá rozum. Já už asi vím co tam je, však počkejte“ a šibalsky se usměje, jako že ví. Celou cestu si představuju, jak je tam třeba nové autíčko, třeba to byl dárek pro nějakýho kluka a ten ho nechtěl a tak bych si ho holt musel nechat, ať ho není škoda.
Cesta nám v hovoru rychle uběhla a už stojíme u stolu v kuchyni a chystáme se odvázat mašli.
„Běž si umýt ruce!“ řekla mi maminka zrovna, když bylo v nejlepším. Rychle jsem si je tedy běžel umýt a jak jsem z koupelny přicházel, viděl jsem protažené obličeje obou rodičů. „Tak co tam je?“ Chtěl jsem vědět nedočkavě. „Takovej humus! Tfuj, že se ti lidi nestyděj“
Mrknul jsem do krabice a na mou čest, bylo tam hovno.  



Žádné komentáře:

Okomentovat