neděle 8. listopadu 2015

*Blechy došly

Mám ráda bleší trhy. Ráda se procházím kolem stánků a nahlížím lidem do jejich životů. Do těch starých časů, které k nim už nepatří a kterých se zbavují. 
Pojďte se se mnou projít mezi stánky, provedu vás:


Štíhlá modrooká dívka, se stánkem plným dámského oblečení velikosti XXXL. Veselá, šťastná, i když stále ještě trochu stydlivá. Ruměnec ve tvářích prozrazuje, jak je nezvyklá na pohledy mužů, kteří si ji s radostí prohlíží. Zvykne si. Už je to za ní, má nové tělo a tak se zbavuje připomínačů starých časů. 
Stará paní postává u malého stolečku plném zelených netřesků a sáčků letošních ořechů, usmívá se na každého, kdo si oříšky koupí a je na ní vidět, že má radost. Raduje se, že se oříšky zužitkují a doma ji neshnijí.  Že si někdo další na její úrodě pochutná a ona si přilepší k důchodu.
Nejvíce staré veteše však leží na zemi, na špinavé dece. U deky postává několik lidí, kteří si harampádí se zájmem prohlíží, ale nelze zcela jasně poznat, ke komu šedá deka patří. Je tam toho opravdu hodně, staré pohlednice, cínové přívěsky, několik hraček a jeden kovový kyčelní kloub. Komu asi patřil a jak se to asi stane, že má někdo doma kyčelní kloub po babičce? Strašně moc bych chtěla vidět člověka, který si ten kloub koupí. Ale nemám tolik času na podivína čekat.
O kus dál je stoleček a na stolečku forma na bábovku. Vedle formy leží hodně stará knížka, náramek a několik starých dámských cetek. Vše úhledně vyrovnáno a pečlivě srovnáno. Za stolečkem sedí smutný pán. Bručoun a morous, dalo by se o něm říct. 
Z galerie jsem na tohoto dědu dlouho koukala. Seděl za stolečkem, občas vzal nějakou věc do ruky, prohlídnul si ji a zase ji vrátil, přesně na své místo. 
Vzala jsem formu do rukou, abych si ji z blízka prohlédla.
"Dvě stovky!" Zaštěkal na mě ten starý pes. Dala jsem mu je a s díky odešla, s hnědou keramikou v náručí.
Někdy ty malé stolečky řeknou víc, než si lidé myslí.
V bytě starého psa už asi nikdo nepeče bábovku, nenosí staré cetky...



1 komentář: