neděle 22. října 2017

* Kluk a housenka

To šel jednou jeden kluk k babičce. Šel a šel, až najednou uviděl na zemi ležet housenku.
Zastavil se a kouká na ní. Klacíkem do ní trochu šťouchl, ale jen malinko, aby ji neporanil.
Housenka se stočila do klubíčka a začala naříkat „Uíí. Co do mě šťoucháš? Já do tebe taky nehýpu, tak proč to děláš?“
„Promiňte!“, hned se ten kluk omluvil a trochu se zastyděl. „Já jen zkoušel, jestli jste naživu.“
„To proto, že jsem taková šedá a chlupatá, že jo? Vidíš, jak se tu sotva vleču a hned si pomyslíš, ta je určitě tuhá. Kdybych byla krásně zbarvená do oranžova a fialova, to by jsi do mě určitě nešťouch.“
„Ale šťouch“ řekne popravdě kluk a dívá se, jak se housenka pomalu rozbaluje z klubíčka.
„Nešťouch.“ Trvala si na svém housenka.
„Šťouch, nešťouch. To jsou mi hádky takhle v neděli. To nemá cenu, se takhle pořád handrkovat.“ Měl už kluk hádek dost.
„Kampak jdete? Tady nemůžete lézt, tady je silnice, projede auto a bude z vás placka“ Začal se kluk o housenku strachovat.
„Tak ať je ze mě třeba bramborák, já si budu chodit kudy chci.“ Trvala si na svém housenka a začala pomálu odlézat.
„Tak já vás alespoň přenesu na druhou stranu“, nabídnul se kluk a hned vzal housenku mezi svůj buclatý prsteníček a o trochu buclatější palec.
„Co to děláš? Hned mě polož. Budu křičet! Uááá, pomoc! Únos!“
Kluk se nejprve trošku leknu. Rychle housenku přenesl na protější stranu a položil do trávy.
„Promiňte, já vám chtěl jenom pomoct, to není hezké na někoho křičet, když vám chce pomáhat.“
Housenka se kroutila v trávě, ze strany na stranu a lamentovala „Kdo se tě o co prosil, kluku? Já bych sem došla sama. Nikoho nezajímám. Tak proč mi pomáháš?“
„Má se pomáhat slabším, to já vím už dlouho. A vy jste taková malinká.“ Snažil se své chování kluk objasnit.
„No, jaká jsem? Malá, tlustá, chlupatá. To už známe. To já dobře vím. To mi nemusíš říkat“
„Taková malinká a krásná“
„Nejsem krásná. Lžeš. Snažíš se mě chlácholit, to já dobře znám, takové řeči. Budeš se tu se mnou vybavovat a až tě omrzím, zašlápneš mě.“ Řekla ta housenka, ale trochu se jí líbilo, že jí kluk řekl, že je hezká.
„A už jsme zase u toho. Šťouch nebo zašlápl, já vím nejlíp, co bych udělal. Vy jste mi ale divná housenka.“
„No a už je to tady, nejdřív mi říkáš, že jsem krásná a teď zase divná. To jsem čekala, to já vím, že bych se nemohla nikomu líbit.“
„Hezká jste, ale divná taky.“ Trval si na svém kluk.
„Víš co kluku, už raději běž“, řekla ta housenka, ale nikam se neplazila, čekala, co na to kluk řekne.
„Kam bych chodil? Mně se s vámi hezky povídá. Já si vás dám do krabičky a vezmu s sebou k babičce. Tam si to budeme moci všechno dopovědět.“
„Co bys mě strkal do nějaké škatule, jsem snad nějaký mýdlo?“ Spustila na kluka housenka zostra. „Jak na mě sáhneš, tak tě kousnu. Uááá.“ Křičela zase housenka.
„Nekřičte, to byl jen takový nápad. Tak já vás do žádné krabičky strkat nebudu.“ Hned si to v tom křiku kluk zase rozmyslel.
„To bych si prosila, že nebudeš, kdo to kdy viděl, někoho potkat a hned si ho chtít strčit do škatule“, nadávala ještě chvíli housenka.
„Znala jsem jednoho pánka s cylindrem a navoskovaným knírem a ten chodil po louce, zavíral brouky do krabičky a doma si je špendlil do obrázků. Nechceš si mě taky náhodou připíchnout na zeď?“
„Nechci, na mou duši.“
„Jen aby.“
„Já bych si vás dal doma do velké krabice od bot, udělal bych vám peřinku z lopuchu a polštář z pampelišky.“ Řekl kluk po pravdě.
Housenka napřed chtěla něco říct, ale pak byla potichu, protože ji ještě nikdy nikdo nechtěl udělat pelíšek.
Pak ale přeci jen promluvila.
„A co bych tam u vás dělala?“ Zeptala se housenka.
„Já bych vás nosil do školy a učil vás číst a počítat“, zasnil se kluk.
„Počítat já náhodou umím. Dvanáct nohou a dvanáct nohou je dohromady 120 kroků od téhle pampelišky k tamté kopřivě.“ Snažila se housenka na kluka udělat dojem.
Kluk nevěděl, zda říká housenka pravdu, protože zatím uměl počítat jen do dvaceti.
„Já už budu muset jít, babička na mě čeká s večeří“ řekl kluk smutně.
„Tak už běž, když musíš“ řekla housenka a otočila se ke klukovi zády.
Kluk chvilku stál, díval se na housenku a pak vytáhl z kapsy krabičku od sirek.
Zvednul housenku ze země a strčil ji do krabičky. Housenka nekřičela, jen na něj jednou mrkla a řekla.
„Nezapomeň na ten lopuch a pampelišku!“

čtvrtek 29. prosince 2016

* Panelákové děti


Obyčejní lidé. Jistě je znáte, bydlí v paneláku, k večeři si dají párek s hořticí, na dovolenou jezdí na chalupu. Nejsou na instagramu, nejsou aktivní na facebooku, možná je potkáte v obchodním domě, ale asi si jich ani nevšimnete. Když se ale nad jejich životy trochu zamyslíte, možná zjistíte, že za trochu pozornosti stojí.
Často přemýšlím o ekologii, o tom, jak se chováme k planetě a jaké důsledky může naše chování způsobit. Ono je to tak, že i ty nejlépe myšlené kroky, nemusí být v důsledky kroky správnými. 
Stačí se jednou proletět do teplých krajů, koupit si k pití mladý kokos až od někud z tramtárie, nebo prostě jen postavit domeček a zatápět si v krbu. Pro většinu znás to jsou známky úspěchu, známky dobrého společenského statusu. Je to krásný život, ale na dluh našich dětí. Jedna cesta letadlem utvoří ekologickou stopu, kterou za celý život nesplatíme. Taky jsem se proletěla a bylo to báječné, rozhodně tu nechci nikoho obviňovat, protože bych musela začít u sebe. Jen tu chci vyzdvihnout jednu skupinu naší společnosti o které se často nemluví. 
Bydlet v paneláku znamená, obývat malý kousek země společně s hromadou dalších lidí. Znamená to, že zbyde spousta místa na lesy, hřiště, louky... Dát si k večeři český párek s hořticí a lokálním chlebem může být krok k obezitě, ale také velký skok zpět od dovážení potravin přes půl světa.
I když si asi většina takový života nevybrala, přesto mají tito obyčejní lidé můj dík. Někdy prostě jenom stačí žít a neškodit.




středa 17. srpna 2016

* Dárek

Tatínek je vášnivý houbař, alespoň maminka to o něm takhle říká. 
Já nevím, jestli je vášnivý, ale houby sbírá opravdu rád.
Když jdeme na houby, bývá náš táta veselý. Jindy se moc neusměje, ale v lese, tam je rád. To je hned všude první, pospíchá, popohání nás, ať se rychle obouváme a ať nezapomeneme vzít košík.
V lese pak pečlivě kouká všude kolem, odhrnuje lístečky, které jsou mu podezřelé, zda se pod nimi neschovává nějaká dobrá houba. Táta všechny houby pozná celým jménem a když nějakou najdu, hned mi poví, „No vidíš to, Pepíku, jaké máš dobré oči, to je pravák jak hrom“ A já jsem pak celý pyšný, jakou jsem našel velkou houbu. Jenže mi hrdé právo, chlubit se největším úlovkem, většinou moc dlouho nevydrží. Za chvilku je většinou slyšet táta, jak mi říká „Nó, ale na tuhle ta tvoje nemá!“ A hned souká do košíku toho hnědo žlutého obra. Maminka většinou tiše hledá opodál, šťastná, že je tatínek tak vesel a houbu za houbičkou, skládá do košíčku to tátovo štěstí.
Tatínek občas maminku plácne a poví jí, že nám jistě připraví výborné řízky. A maminka se červená a říká, „Že se nestydíš před tím dítětem“. A já vím, že se tatínek nestydí, protože je veselý jako blecha.
Jednou, když jsme byli takhle v lese, volá na nás táta, no úplně stejně, jako když já volám na lesy.
„Honem rychle, pojďte sem! To jste ještě neviděli!“
Tak tam s maminkou honem rychle jdeme a vopravdu, to jsme ještě neviděli. U kmene stromu v dolíku ležela růžová krabice zabalená tmavě červenou mašlí. Tatínek i maminka se rozhlíží na všechny strany, jestli není někde majitel krabice. Nikde nikdo. Táta tedy zahaleká „Haló, je tu někdo? Neztratil někdo růžovou krabici?“ Nikdo se neozývá a tak táta praví.“Nikde nikdo, vezmeme ji k nám. Třeba tam bude adresa, nebo něco.“
Opatrně krabici zvedne a zavelí k odchodu. Cestou si pak povídáme, co tam asi bude. Já jsem pravil, že by tam mohly být zákusky, že je rád. Ale táta mne hned okřikl, že zákusky to nebudou, že je ta krabice něják moc lehká. Maminka zase praví, že je to třeba nějaký dárek pro nějakou slečnu a že by tam mohl být třeba prstýnek. Na to ji tatínek hned oponuje, „Prstýnek se, prosím tě, nedává do takové velké krabice! To dá rozum. Já už asi vím co tam je, však počkejte“ a šibalsky se usměje, jako že ví. Celou cestu si představuju, jak je tam třeba nové autíčko, třeba to byl dárek pro nějakýho kluka a ten ho nechtěl a tak bych si ho holt musel nechat, ať ho není škoda.
Cesta nám v hovoru rychle uběhla a už stojíme u stolu v kuchyni a chystáme se odvázat mašli.
„Běž si umýt ruce!“ řekla mi maminka zrovna, když bylo v nejlepším. Rychle jsem si je tedy běžel umýt a jak jsem z koupelny přicházel, viděl jsem protažené obličeje obou rodičů. „Tak co tam je?“ Chtěl jsem vědět nedočkavě. „Takovej humus! Tfuj, že se ti lidi nestyděj“
Mrknul jsem do krabice a na mou čest, bylo tam hovno.  



neděle 22. listopadu 2015

* Kladu jim pasti

Věčný boj mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Mezi snem klidným a snem divokým.
Rovnováha sil udržovaná v kruhu, boj odehrávající se v sítích pavučin. 
To zlé bloudí, to dobré stéká po peří rovnou do mysli ...

Mé noci jsou plné snů. Některá má zdání jsou plná krásných, barevných, inspirujících scén a obrazů. Jindy jsou mé noci plné temnoty, běsů a strachů. To se pak probouzím uprostřed noci. Tělo sebou prudce trhne, srdce buší vší silou na hrudník, jako by na mě naléhavě volalo "já chci okamžitě ven!"

Už je to nějaký pátek, co jsem na svět přivedla Evžena, evidentně je moje výkonost jedna samolepka za dva roky. 


neděle 8. listopadu 2015

*Blechy došly

Mám ráda bleší trhy. Ráda se procházím kolem stánků a nahlížím lidem do jejich životů. Do těch starých časů, které k nim už nepatří a kterých se zbavují. 
Pojďte se se mnou projít mezi stánky, provedu vás:


Štíhlá modrooká dívka, se stánkem plným dámského oblečení velikosti XXXL. Veselá, šťastná, i když stále ještě trochu stydlivá. Ruměnec ve tvářích prozrazuje, jak je nezvyklá na pohledy mužů, kteří si ji s radostí prohlíží. Zvykne si. Už je to za ní, má nové tělo a tak se zbavuje připomínačů starých časů. 
Stará paní postává u malého stolečku plném zelených netřesků a sáčků letošních ořechů, usmívá se na každého, kdo si oříšky koupí a je na ní vidět, že má radost. Raduje se, že se oříšky zužitkují a doma ji neshnijí.  Že si někdo další na její úrodě pochutná a ona si přilepší k důchodu.
Nejvíce staré veteše však leží na zemi, na špinavé dece. U deky postává několik lidí, kteří si harampádí se zájmem prohlíží, ale nelze zcela jasně poznat, ke komu šedá deka patří. Je tam toho opravdu hodně, staré pohlednice, cínové přívěsky, několik hraček a jeden kovový kyčelní kloub. Komu asi patřil a jak se to asi stane, že má někdo doma kyčelní kloub po babičce? Strašně moc bych chtěla vidět člověka, který si ten kloub koupí. Ale nemám tolik času na podivína čekat.
O kus dál je stoleček a na stolečku forma na bábovku. Vedle formy leží hodně stará knížka, náramek a několik starých dámských cetek. Vše úhledně vyrovnáno a pečlivě srovnáno. Za stolečkem sedí smutný pán. Bručoun a morous, dalo by se o něm říct. 
Z galerie jsem na tohoto dědu dlouho koukala. Seděl za stolečkem, občas vzal nějakou věc do ruky, prohlídnul si ji a zase ji vrátil, přesně na své místo. 
Vzala jsem formu do rukou, abych si ji z blízka prohlédla.
"Dvě stovky!" Zaštěkal na mě ten starý pes. Dala jsem mu je a s díky odešla, s hnědou keramikou v náručí.
Někdy ty malé stolečky řeknou víc, než si lidé myslí.
V bytě starého psa už asi nikdo nepeče bábovku, nenosí staré cetky...



úterý 27. října 2015

*Nepotřebné dovednosti

Kdo viděl film Grindhouse: Planeta Teror, tak možná trochu tuší, kdo je to Cherry. Pro ty kdo neví, už je to dost starej a ke všemu béčkovej film, je to ta holka, co přijde o nohu a dá si místo ní samopal.

S touto Cherry mám něco společného. Ne, netančím u tyče, ani jsem "ještě" nikoho nezabila. 
Obě máme řadu nepotřebných dovednosti a schopností, které se snad jednou budou hodit.

Nepotřebná dovednost č. 1: 
Znám klíče k základním šifrám, jako je například Césarova
Budu za hrdinu, pokud propukne válka, kterou proti nám budou vést děti z druhého stupně základní školy.

Nepotřebná dovednost č. 2: 
Dosáhnu si jazykem na špičku nosu.
Pokud se někdy ocitnu upoutaná na lůžku, ochrnutá od krku dolů, mohu se alespoň sama na nose poškrábat. 
To stejné platí i pro případnou loupeže a mé následné svázání do kozelce.

Nepotřebná dovednost č. 3:
Většinu českých rostlin a stromů znám celým názvem, včetně několik trav, jako je například Kostrava luční, což je ta tráva, jak s ní děti hrají hru: slepička nebo kohoutek.
Tohle je schopnost, která je v dospělém životě zcela na nic. 
V situaci, kdy někomu povíte, "podívej na ten krásný Jírovec maďal", vás v lepším případě, ten druhý opraví, že to je přece "kaštan!" a v tom druhém případě, se začne partner žárlivě rozhlížet, kde se vám líbí jaký Maďar.

Nepotřebná dovednost č. 4:
V každém obchodě, zcela neomylně najdu hned jako první, tu nejlepší, nejkrásnější a nejdražší věc.
Až budu milionářka, nezabere mi nakupovaní více jak dvě minut. 
Zatím mi to jako moc praktická a boží schopnost nepřijde.

Nepotřebná dovednost č. 5:
Když mrknu do trávy, v pěti případech ze sedmi, najdu alespoň jeden čtyřlístek. Někdy dokonce i za chůze. 
Do salátu si je asi nepřidám, takže se vám s tím tady můžu pochlubit, ale to je asi tak všechno, k čemu mi to je.
A nezapomeňte: Šťastné oko které ho vidí, nešťastná ruka která ho utrhne! 

Nepotřebná dovednost č. 6:
Když jsme v lese, foukám do dlaní a napodobuji zvuk sovy, abych svolala rozuteklou smečku a neječela na lesy.
To se může zdát jako užitečná dovednost, ale ve chvíli, kdy se z lesa ozve uřvané "Mamka nás volá! Kde jsi? Haló, slyšíš?" je to vlastně jedno.

Nepotřebná dovednost č. 7: 
Ohnu ukazováček pravé ruky do tvaru motyčky tak, že pokrčím jen jeden vrchní kloub, kdy ostatní klouby prstu zůstanou natažené.
To se může hodit jen v případě, že přijdu o všechny ostatní prsty a nebude v mé moci mluvit. 
Pak bych mohla tímto jedním pahýlem ukázat číslo 7 a zakoupit si přesně sedm rohlíků.

Nepotřebná dovednost č. 8:
Dokážu uvázat ambulanční spojku.
Kdybych alespoň uměla uvázat oprátku, to bych si jednou, mohla hodit mašli. 


Nepotřebná dovednost č. 9:
Umím uspat slepici
Ještě se mi ale nikdy nestalo, že by někdo na dvorku volal: "Není zde náhodu někdo, kdo umí uspat slepici?" 


Nepotřebná dovednost č. 10:
S nožem zvaným motýlek, zvládám dva triky, tzv. flipování
Pokud se ze mě v budoucnu nestane pouliční rváč a gangster, nebudu mít patrně nikdy z tohoto svého umění žádný užitek.

A jaké jsou ty vaše nepotřebné dovednosti?




neděle 25. října 2015

*Až budu stará...

Až budu stará, budu kouřit fajfku. Pro pivo si budu chodit se džbánkem a budu mít bílé vlasy.
S Maaristaanem budeme bydlet ve dvou maringotkách, které budou stát naproti sobě. Přesně tak blízko, aby bylo jen pár kroků k sobě, ale dost daleko, aby jsme po sobě nešlapali.